PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je fascinující sledovat pohnuté osudy některých hudebních nahrávek. Uběhlo již téměř 5 let od chvíle, co Švédové AN ABSTRACT ILLUSION započali s nahráváním následovníka zdařilého debutu „Illuminate The Path“ z roku 2016. Různé okolnosti však poněkud zamíchaly kartami a způsobily nepříjemně dlouhé zdržení celého tvůrčího procesu.
Otázka, do jaké míry se toto promítlo či nikoliv na výsledném vyznění alba. Troufám si však tvrdit, že v mnoha aspektech mu to rozhodně prospělo! „Woe“ totiž představuje skvělou a ve všech ohledech propracovanou variaci na téma moderní tvrdý metal. Svého 6 let starého předchůdce překonává především na poli kompozice a schopnosti vytěžit maximum z jednotlivých hudebních nápadů. V tomto směru se podle mého názoru porodní bolesti druhého alba švédského tria projevily nadmíru pozitivně.
Už debut samotný nabídnul výživnou porci epických skladeb, ve kterých se volně propojovaly různé, převážně tvrdší metalové žánry. Novinka v tomto směru v zásadě zas tolik změn nepřináší. Tou nejvýraznější však je ještě větší pocit lehkosti, s jakou na více než hodinové ploše jednotlivé propletené skladby proplouvají. Ty jsou sice „formálně“ rozděleny na 7 položek, avšak album tvoří jeden dlouhý kompoziční celek.
Myšlenka samozřejmě nikterak objevná a ve výsledku možná ani příliš objevné není album jako takové, ale přesto lze hovořit o díle výjimečném. Proč vlastně? Prvního pozitivního atributu už jsem se vlastně dotknul. Je jím přirozenost v práci s dynamikou skladby a střídáním hudebních protikladů anebo rovnou metalových žánrů. V hudbě této ještě stále mladé kapely dominují především ty tvrdší, konkrétně death metal. Tento však i přes svoji hlavní roli tvoří především výchozí bod pro výlety hned do několika směrů. Nepřekvapí tedy ani osvěžující příměs černého kovu anebo naproti tomu progrockové či artrockové ozvěny, anebo rovnou celé „skladby“ („Blomsterkrans“).
Dalším výrazným a oproti debutu ještě propracovanějším znakem „Woe“ jsou velmi povedené melodie a kytarové vyhrávky, kterými se opravdu nešetří. Velmi často se vynořují z metalové mlýnice, aby jednak daly vydechnout z předchozího zápřahu a zároveň posloužily jako přemostění mezi jednotlivými motivy, či „skladbami“. V několika dalších chvílích naopak působí doslova jako emotivní rozbuška, jež ještě znásobí napětí navozené předchozím dějem.
Mám-li konkrétně vypíchnout nějaké vrcholné momenty alba, tak nimi je rozhodně dvojice epických kusů. „Tear Down This Holy Mountain“ po zahřívacím kole v podobě úvodních dvou skladeb přináší na 11-minutové ploše první komplexní shrnutí všeho, o co se AN ABSTRACT ILLUSION tak úspěšně snaží. Ostrý (death) metalový základ se postupně proplétá s jemnými melodickými vyhrávkami, až se zhruba v prostřední části úplně vyklidní a za zvuků hammondů a sólující kytary postupně vyzve k jemnému rozjímání. Naproti tomu „In The Heavens Above, You Will Become A Monster“ je skutečným vrcholem alba. Přesně tím momentem, kdy všechno dosavadní dění doslova graduje. Většinu její takřka 15-minutové hrací doby tvoří nelítostné metalové tempo, jemuž se dostává mnoha osvěžení v podobě nádherných kytarových vyhrávek anebo ženského zpěvu. Schopnost takto v podstatě jednoduché vstupní suroviny přetavit v nádhernou emotivní skladbu se rozhodně zas tak často neslyší.
Druhé album AN ABSTRACT ILLUSION není i navzdory epičnosti a komplexnosti zároveň dílem, do kterého by se muselo pracně pronikat. Právě proto mě po jeho prvotním poslechu a nadšení trápila otázka, zda-li se zase hned tak rychle neomrzí. Poslechů už za ty dva týdny od jeho vydání proběhlo více než dost a já osobně nic takového nepozoruji. Naopak, dojmy z „Woe“ jsou stále lepší a lepší. Prostě a jednoduše jsem v metalové muzice (možná nejen) letos nic tak podmanivého ještě neslyšel.
Prostě a jednoduše jsem v metalové muzice (možná nejen) letos nic tak podmanivého ještě neslyšel.
9 / 10
Karl Westerlund
- basa, kytary
Robert Stenvall
- vokály, klávesy
Christian Berglönn
- bicí, vokály
1. The Behemoth That Lies Asleep
2. Slaves
3. Tear Down This Holy Mountain
4. Prosperity
5. Blomsterkrans
6. In the Heavens Above, You Will Become a Monster
7. This Torment Has No End, Only New Beginnings
Woe (2022)
Illuminate The Path (2016)
Datum vydání: Pátek, 9. září 2022
Vydavatel: Willowtip records
Opravdu propracovaná a mnohotvárná směsice stylů. Skupina zaslouží uznání především díky schopnosti držet vysokou kvalitu ve všech stylových formách, které album nabízí. A že toho není málo. Věřím jim jak jemnější epické pasáže tak tvrdé agresivní výpady. Je to poutavé i živočišné, melancholické i zdrcující, vše se tam najde bez toho, aby to byl chaotický guláš. Bravo.
-bez slovního hodnocení-
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.